Dnes se budu věnovat tématu spravedlivého správního trestání, tedy výši ukládaných pokut správním orgánem ve správním řízení.
Máme-li uvažovat o tom, co je spravedlivá pokuta, musíme si nejprve připomenout, co je to spravedlnost (chápána - nikoli "cítěna" - tradičně již od prvních století našeho letopočtu a rozpracovaně od dob scholastiky).
Spravedlnost je "dát, co komu patří".[1]
Spravedlivé trestání (spravedlivé pokuty) tedy musejí vyházet z výše uvedené zásady. Proto je třeba realizovat spravedlivou diskriminaci (diskriminace = rozlišování) či diferenciaci ukládaných pokut. Co je při trestání pokutou spravedlivé? To je otázka po tom, "co komu patří". Za stejný delikt stejný trest. U trestů tělesných, které byly v naší společnosti zrušeny, to bylo poměrně jednoduché. Každý dostal stejně. U trestů finančních je však situace složitější. Zde je třeba ono "stejně" chápat jako "stejně co do účinku", stejně co do "újmy v bytí" (nikoli v bití). Takový trest musí na trestané stejně působit.[2]
To byl exkurs do oblasti etiky, bez níž je jakákoli další úvaha založena pouze na zvyku či "dojmu". Výše uvedenou zásadu realizují některé severské země, kde se např. výše pokuty ukládaná za dopravní přestupek odvíjí od daňového přiznání delikventa v minulém zdaňovacím období.
Protože však žijeme v době, kdy etika je něco, co je sice zmiňováno, ale často nerespektováno, a v oblasti správního trestání je třeba se opírat o právní normy, uvedu na podporu svých tvrzení citáty z Usnesení Nejvyššího správního soudu 1 As 9/2008 - 133.[3]
Přímé citace z mnohastránkového dokumentu:[4]
Ústavní soud k námitce diskriminace na základě majetku zdůraznil, že nechápe rovnost jako absolutní, nýbrž jako relativní (a nadto akcesorickou ve vztahu k jiným základním právům a svobodám), přičemž "s pojmem relativní rovnosti úzce souvisí pojem přiměřenosti zásahu do základních práv. Z charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizovaná a přiměřená, musí reflektovat majetkové poměry potrestaného". Ústavní soud nejenom judikoval, že není "porušením principu relativní rovnosti, když dvěma osobám v různých situacích bude uložena pokuta v různé výši, byť by jediným rozdílem jejich situace měly být právě rozdílné majetkové poměry", ale dodal, že "z věcného hlediska (účel zákona) lze dokonce dospět
k závěru, že kritérium zkoumání majetkových poměrů delikventa při úvaze o výši ukládané pokuty je nezbytné
a komplementární […] vzhledem k riziku "likvidačního" účinku nepřiměřeně vysoké pokuty. Pokuta jakožto trest musí být diferencovaná, aby efektivně působila jako trest i jako odstrašení.
…aby pokuta za jiný správní delikt naplnila svůj účel z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele. Odpovídající intenzita majetkové újmy bude v konkrétních případech záviset na řadě faktorů, v prvé řadě však na závažnosti spáchaného deliktu. Ta v sobě vždy zahrnuje jak typovou závažnost, kterou zákonodárce vyjádřil již rozpětím zákonné sazby pro uložení pokuty, tak individuální závažnost protiprávního jednání v konkrétním případě.
V obecné rovině je navíc třeba zdůraznit, že nutnost účinně sankcionovat protiprávní jednání splňující skutkové podstaty jiných správních deliktů vyplývá pro Českou republiku v řadě oblastí také z práva Evropské unie.
Soudní dvůr Evropské unie vždy zdůrazňuje povinnost členských států postihovat porušení povinností vyplývajících z unijního práva dostatečně efektivními sankcemi a zajistit tak "užitečný účinek" (effet utile) unijního práva.
V rámci úvah o odpovídající intenzitě sankce by tedy měl správní orgán přihlédnout v nezbytném rozsahu také k osobním a majetkovým poměrům pachatele, a to v případech, kdy takový požadavek vyplývá ze zákona nebo, jak již bylo řečeno, z ústavního pořádku. Přitom ovšem nemusí nutně postupovat za použití až matematicky přesné metody…
Správní orgán se tedy nebude muset při ukládání pokuty za jiné správní delikty, u nichž zákon neupravuje zvláštní kritérium v podobě osobních a majetkových poměrů pachatele, zabývat podrobným zjišťováním těchto poměrů tam, kde bude s ohledem na výši do úvahy přicházející pokuty a na základní poznatky o osobě pachatele, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení, zřejmé, že nehrozí existenční ohrožení pachatele či jeho podnikání.
Je podle názoru rozšířeného senátu nutno připustit sice spíše ojedinělé, ale přesto za mimořádných okolností přípustné výjimky ze zákazu likvidačního charakteru pokut ukládaných za jiné správní delikty právnickým osobám… kdy se právnická osoba závažných správních deliktů dopouští opakovaně a předchozí mírnější sankce se ukázaly jako neúčinné…
Za zcela mimořádných okolností by bylo dle přesvědčení rozšířeného senátu nutno připustit uložení likvidační pokuty i podnikající fyzické osobě, a to právě v situaci, kdy požadovaného účelu trestu již nemůže být dosaženo mírnějšími pokutami a zároveň není možné volit pro tento účel jiný druh sankce. I likvidační výše pokuty může za těchto výjimečných okolností odpovídat zásadě proporcionality, z níž vycházel Ústavní soud ve výše zmíněných nálezech, a být tedy v souladu s ústavním pořádkem.
...pravomoci správního orgánu ke zjišťování osobních a majetkových poměrů účastníka řízení o jiném správním deliktu jsou do určité míry omezené, byť se v obecné rovině podstatně neliší od pravomocí správního orgánu v řízení o přestupku a s výjimkou možností prolomení bankovního tajemství (viz § 8 trestního řádu) ani od pravomocí soudu v řízení trestním.
Bude tedy záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky, tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby ověřil jejich pravdivost např. tím, že zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci mlčenlivosti.
---------------------------------------------------------------------------
[1] Dnes dostupné např. na https://cs.wikipedia.org/wiki/Spravedlnost
[2] Tělesné tresty byly obvykle ukládány pouze nemajetným. Komunisté této skutečnosti využívali k demonstraci toho, jak byli ti feudálové krutí vůči lidu. Ve skutečnosti se však tělesné tresty ukládaly nemajetným proto, že finančně je potrestat možné nebylo (na rozdíl od těch majetných). Vrchnost to navíc stálo nemalé finanční prostředky, které museli zaplatit tomu, kdo tělesný trest na dotyčném vykonal.
[4] Tučně zvýrazněno autorem článku
Mgr. Roman Kopečný